s e j n b o h e m i ae r o s a
B o h e m i a e R o s a 4 BECHYNE MONASTERY / LUZNICE RIVER
21 - 28 August 2001
International Interdisciplinary
Open-Air Workshop for dancers and artists exploring the relation among body –
art and landscape by Milos Sejn – Frank van de Ven and guest teacher Vaclav
Cilek – Bohemiae Rosa Project – Academy of Fine Arts in Prague
Bechyne Monastery Association
Czech Republic
Václav Cílek: from Inter and Outer Landscape
Daybook of Participants
Radka
My mind is closed, my body is silent. I do not know where the landscape of my body is.
Movements of parts of my body are confused.
Kristýna
Full landscape by body moves? How much we must use our bodies when we should get contact
with landscape? Maybe I do not understand what we want to be doing in landscape. Body is only
object you successful actions in landscape. Maybe (maybe not).
I am not sure what you want from me.
Fergus
Landslide
Body
shifting from within
Ribcages sinking, rising, whether or not you need much air,
Carrying the weight high in the body or sending it towards earth. Requires change of inner form
or landscape.
Body opening or closing
Sunrise or dusk
Groups of bodies like flowers opening
But not everybody wants to get up, be opening at the same time. Different cycles.
Feeling heady when you are floating outside your body. No landscape. No feeling that the body
is where you live.
Landscape that attracts me is rocky, often barren. Lush overgrowth, trees, I have less feeling for.
Maybe because I can not see where they grow from. Hardness of stone attracts me. Recently
feeling closer to water than before. Easier to enter and be surrounded by it. Whether cold or
warm can we simply adapt by making a mental note.
1. Image of rock common one for person implacable stoic, immovable. Paul Simon song “I
am a rock. I am an island.“ John Donne poem “No man is an island.“
2. Drawing rocks is ver different from drawing bodies. Can a rock be given the same energy
of life as a human. Can a human be given the same energy as a rock?
Tim
I have several ideas:
1. Landscape is a body. Body has its own fracture, lines, forms and shapes as a landscape.
2. Landscape consisits of several bodies. Each body is part of the land. The body may be a
module(one) or different shapes.
3. The body is a landscape.
4. The body is part of the landscape.
5. Landscape and body are friends. They are living in peace, helping each other…
6. Body and landscape are enemies
Vaclav
Landscape has the centre, outer limits- havinous and some field of characteristics within these
limits as the body has. Both of them have physical and invisible bodies. They are not just masses
but kind of memory, intelligence. Several combinations of relationships are possible such as
invisible body of a place touches invisible body of a person, etc. Constant negotiaions are taking
place between both of them, but body of a person has the capability to dissolve in body of
nature, then it can influence some natural phenomena. They can be disconected too, but then it
is like a husband and wife who do not talk to each other, a disaster can easily happen. Many
strange relationships may happen between bodies and stars.
Milos
Every body is also landscape.
Every landscape has body.
Why?
Perhaps-the body is functional whole,
It is interconnection of organs, mineral
Building, living faune in, it has shapes on the surface as manifestations of its and it is leaving,
Feeling and thinking.
Also landscape, it has own eyes…I hope.
Body and landscape entities are
The same one.
What is important is
Existence of something
In between.
Where are the boundries
Among grass covering hillside,
The mouse, bird and me.
What is between our human
Bodies and the insects in air.
Can I feel by ground, soil under this floor? What kind of language is it.
Vibrations, light, warm, something without names? It can use the soil through wooden floor here
To communicate with us?
Can I take something to soil
Here, in this refectory?
Emma
Body is Landscape is Body is…
Many layers: landscape as idea of ‘the body‘(vice versa)
One existing inside the other.
Ways to find balance; from universe to single being, grain of dust, single atom….
Mutually dwelling in time and space. Interconnected,
Continuously transforming as action of one(and the same?) produces reaction in the other.
Memory of dust
Breath in trees
Soil is a layer
Which landscape rises from
And then returns………window into a body
I realise I am earthbound
Radim
Body verses landscape
Incomparable
Size of a man verses size of a mountain
Disproportion
Like a comparison between the size of the Earth and the Sun
Overwhelming, overpowering, crushing
Landscape is indifferent
One person agains landscape means nothing
= 0
we can only relate to small portions or
small feature of a lnadscape
I will just try to think of something more later.
Hanka
Tělo a krajina
Myslím, že se moje tělo otevírá a zavírá, rozpíná, rozprostírá a stahuje podle toho, v jaké krajině
se nachází, jakoby tu krajinu „kopírovalo“, jakoby se podle ní modelovalo, a jakoby spolu
s dýchalo.
Při představě, že stojím na břehu moře, čelem k vodě a k obzoru, nebo že stojím uprostřed
pouště vidím jen širokou nečleněnou plochu, se celé moje tělo rozšíří, otevře a rozprostře do
obrovské plochy a i můj dech se rozšíří.
Myslím, že také se světlem a s teplem se moje tělo otevírá. Když stojím nebo jdu, cítím se být
stromem, vnímám intenzívně vertikálu, osu spojení nebe se zemí. Když ležím na zemi, jsem celá
tou zemí, polem, loukou nebo mořským dnem a vnímám intenzívně horizontálu a plochu svého
těla – své krajiny.
Robert
Navrhoval bych uskutečnit vhodný druh samostatné práce v autentičtějších prostorách kláštera,
každý by si mohl zvolit místo sám, spoléhaje na svou intuici. Mohl by vytvořit takové malé
momentální splynutí s přítomným okamžitou člověka a jeho vnímáním daného místa.
Ena
Pocity prostoru, vnímání tepla, jestli je kolem mě rušno, nebo klid a stromy, tráva, zvířata. Jak je
nebe , jestli svítí slunce nebo prší. Prožívání, jak to cítí moje tělo. Jak reaguje na vítr, na stín, na
světlo nebo tmu. Jestli mi dává krajina pocit bezpečí nebo strachu. To vše moje tělo vnímá.
Kontakt se zemí, tělo se pohybuje na zemi, neustále po ní kráčím. Moje tělo se rádo spojuje
s přírodou, protože je to pro něj zdroj energie. A zároveň mi moje tělo volní a zklidní. Můžu se
dotýkat dřeva, kamenů, rostlin, vyměňovat si pocity. Pozorovat a poslouchat zvířata. A vnímat,
kolik má moje tělo s nimi společného.
Marcela
Tělo v prostoru krajiny jeho poměry
Překonávání prostorů tělem
A naopak prométheovské přitahování ke skále
A nebo zkrocení tibetské ďáblice.
Nejvíce mě fascinuje p ř i r o z e n á c h ů z e krajinou
(jako měřítko a výchozí bod pro vzájemnou interakci a poznání)
Přitažlivost některých unikátních míst, které pak zkoumám vlastním tělem
Důsledek migrace (tahy ptáků, chůze) proměna krajiny
Ale i vzájemná komunikace „krajiny“ s „ krajinou“
EMPTY TO ANIMAL RESPONSE
Fergus
I probably could have been emptier.
Many animals were going through my head-the animals that were there at the start of the exercise
and other ones. I wanted to wait for them to leave. Some did, some quietened down. An
orangutan then occured to me and because it was a specific breed I took this.
The movement into this animal began with the skeletal structure and the familiar image I have of
this from the Natural History Museum and books. Behavioural habits like feeding and nursing
young came from observing them in the zoo. The actions of the hands and mouth were strong.
Other sensations of wispy hair, lose shoulders, heavy cheeks, human ezxpression passed through
me. The strongest image was that of an Orangutan seated thoroughly weighted in the ground,
long arms losely settling over thighs. As I went to groung I passed stages not very like an
Orangutan.
A large problem was that many of the movements, particularly skeletal spinal are actions with
which I am familiar and have done a lot of recently. I may have been aiming too much at a
particular Orangutan and may have worked too much to an idea. However when I arrived into
sitting I did feel a heaviness that the orangutan has and a real sensation of being that animal.
I did find it difficult to gauge the quality of minimal movement to embody an animal and the
impersonation of the animal. The best thing today was reaching a state of ‘emptiness‘ in fifteen
minutes from which I feel I could work. Arriving at this in three to four minutes is difficult.
Tim
To fly?
It is very hard
To fly with the shell
On you.
But it is possible. Try to lose all mass of the shell.
You are flying.
Even with the shell.
Relax for…seems to be very simple but ut us NOT.
IN THE HEAD. Head is heavy. If you are trying to go out of all thinks and dreams it is very
heavy because we have some BRAINS.
Emma
Emptiness- the body deceives me(I am relaxed)
No outlet big enough
To remove state of
Physical existence. Now
The ‘radio static‘ continues- I can not switch it off
Heaviness where nothingness should be.
Animal Instinct- came from a connection to how I was feeling. Rather, the feeling of the ‘being‘
entered first…small, though not in (my) own realm. Fast, frightened.
At this time I am moved internally, in and out of conscious awareness.
Radim
Standing emptiness- pain, nothing else.
Animal inside, the problem is that I did not know enough about the animal which has chosen to
come to me- which was the seahorse.
Hanka
Představovala jsem si, že jsem kostra a skrze mezery mezi mými kostmi, že proudí vítr, cítila
jsem, jak se moje kostra mírně pohupuje ve větru, jediné, co mi nešlo v těle zastavit, umrtvit
(kromě dechu), bylo polykání, občas jsem ucítila křečovité polknutí slin.
svoji hlavu jsem si taky představila jako drátěnou klec, nebyla úplně prázdná, pronikaly do ní
spolu s proudícím větrem všelijaké obrazy a myšlenky, pouštěla jsem je hned otevřenými dvířky i
všemi škvírami zase ven
potom jsem byla pavoukem, ruce se mi protáhly a ostře se ohýbaly, zalamovaly v kloubech,
spočívala jsem v kolmé pozici k zemi – jako bych byla zavěšená v pavučině, hledala jsem, jak se
rukama té pavučiny zachytit, jestli ji mám pevně sevřít, nebo se na ni zaháknout „drápkem“ nebo
jestli mám konec ruky – přední nohy na vlákno pavučiny jen volně položit – a přemýšlela jsem
tímhle způsobem, jak asi našlapuje po vláknech pavouk? Zdálo se mi, že jsem na pavouka moc
těžká, a potom se přikrčila a číhala jsem na kořist.
Radka
Cvičení na kamenné terase. Snaha o vyprázdnění mysli, intenzivní pocit únavy, vnímání tvrdého
povrchu, pálení chodidel. Pozorování druhých, je těžké zbavit se vlastní projekce. Vnímání
Frankova napětí. Snad až příliš direktivní vedení?
Proměna ve zvíře. Únava se přetavila v představu unaveného velblouda. Hodně potěšily proměny
ostatních. Zvláštní společnost: včelí roj, slimák a strašilka. Pěkné. Jo.
Kristýna
Uvolněně a snad i prázdně čekám na svoje zvířátko. Koukám se do dáli a ono nikde. Začínám se
pohybovat ve větru. Proč být zvířetem? Jsem strom. Pouštím kořeny. Náhle na mě cosi sedne,
prudce se oženu – nemám kořeny, nejsem tedy strom. Což se nekývu vlivem větru: ne. Kývu se
vlivem stromu, na kterém sedím. Ale co jsem? Stále si připadám jako strom, možná spíš jako
jedna jeho část, snad jako větev. Ano větévka. Ale vždyť jsem zvířátko, tak co jsem? Něco mě
štíplo, mám chuť ho zato sežrat, ha jsem masožravec. Tak jsem tedy větévka hýbající se ve větru
dle stromů. Nebo se jen snažím tak vypadat? Ano – jsem živá větévka.
Jsem Strašilka
Robert
K mé proměně došlo celkem přirozeným způsobem, věděl, kterého tvora si zvolím, bude to tvor
velmi svěží, přátelský a mě, čím, si nedokážu vysvětlit, velmi blízký. Bude to delfín. Pátek se začal
odehrávat v podmořském světě tomuto tvoru přirozeném. Připlouvající delfíni nejdříve mě
přátelsky vítali svými nezaměnitelnými fanfárami a jeden po druhém se ocitali na pár okamžik
v mém těle. Cítil jsem, jak se mi na temeni hlavy rozevírá zobák a cosi skřehotá, zatím co břicho
mi protrhla hřbetní ploutev a já zamířil směrem na dno. Vzápětí mě do své podoby přijal jiný
delfín směřující úplně jiným směrem. V tom okamžiku jsem cítil hřbet na boku velkou ocasní
ploutev u nohou, která udávala rytmický, vyrovnaný pohyb celému tělu. Takto jsem se proměnil
asi ještě třikrát, po každé v jiném směru. Na konec připluli všichni zespodu a ze mě ve tvaru
fontány mé pocity vytryskly do všech stran. Cítil jsem v těle ohromnou pružnost, lehkost a
neodolatelnou životasílu – životadar, zatím co i fyzická schránka se přihlásila o slovo a svou
bolestí oznámila, že jsem zpátky při zemi. V tom okamžiku jsem na pár chvil zpozorněl, ale stále
jsem cítil úžasnou vnitřní pohodu a klid. Zamířil jsem tedy do vod amazonských, kde žije jiný
druh delfínů poněkud poklidnějším životem. Tato podoby mi připadala ještě vyrovnanější jak na
duchu tak na těle. Tak jsem si tu spokojeně žil, než přišel kdosi a čímsi mě vytáhl na hladinu a
začal mě prohlížet, zkoumat, ale vysmekl jsem se mu zmizel znovu pod hladinou. Tak mne tedy
napadlo, že nemusí být tak nemožné se sám blíže poznat. Zasedl jsem tedy s tváří a v těle delfína,
položil nohu přes nohu a ve vodě zahlédl svou skutečnou tvář. Byl jsem tak rozradostněn tím
zjištěním, že jsem uspořádal malou taneční zábavu. Někteří delfíni se sjeli z širokého okolí a
radostně se zobáky zdviženými vzhůru tančili snad celou věčnost. Jiné doprovázeli hvězdice,
medúzy, které zdobili jejich stříbřité závoje. Zpátky člověkem. Ahoj.
Ena
Moc se mi líbilo cvičení vyprázdnění mysli a pozorování těla. Ztěžklo mi tělo v provádění tohoto
cvičení. Cítila jsem každou bolest v těle, ale nedávala jsem ji svoji pozornost, aby v klidu odešla.
Když jsem vyprázdnila svoji mysl, začalo se mi před očima všechno rozmazávat a ztěžkla mi
víčka, zavřela jsem oči. A jakoby z čela odcházelo ještě nějaké napětí. A potom jsem klem celého
těla cítila jemnej klid. A po cvičení jsem se cítila klidná s prázdnou hlavou.
Cvičení zvířete proběhlo tak, že jsem se uvolnila, zavřela oči. A proběhovala mi taková světla,
viděla jsem několik zvířat, která se probleskovala a potom se to zklidnilo a viděla jsem vlka. A
potom jsem uviděla dům před kterým ten vlk prošel a zastavil se tam. A pak jsem se mu koukala
do očí, pozorovala jsem jakej je, byl klidnej. A já jsem mu řekla, jestli by mi mohl dát poznat, co
je to být vlkom. Začala jsem si uvědomovat kosti, nohy, potom srst, hlavu, záda a pak tělo samo
vklouzalo do vlka.
Marcela
Příchod zvířete
První co jsem ucítila byla krev a svaly stažené z kůže, kmitání nohou a zákruty uší a jejich obsah
Slyšela jsem velký prostor, slídící oči dech teplo na bocích a hrudi okolo 5 – 10 cm touha po krvi
rychlost stopy ve sněhu chřípí se otevíralo ovilo na velké vzdálenosti byla jsem vlk s bílou srstí
která byla neslyšná
Předpokládám, že všichni cvičí odpovědně
Pozorování je důležité asi mě zajímá více
nepřirozenost cvičení mě ale rozptyluje
Václav
Byl jsem dost vyprázdněný a čekal jsem, co povstane.
Pak se objevil včelí roj.
Uvědomoval jsem si, jak se domlouvá, bzučí, aby věděl, co má dělat. Ale nejprve bylo nutné
udělat jinou věc. Stal jsem se mužem – bytostí ve vejci, to vejce jsem musel rozbít a rozhodit
kolem sebe. Ak jsem se vrátil, abych byl rojem. Našel jsem svůj střed, pohyb dovnitř, vyslal jsem
včely všude kolem do světa, vracely se. Naplnil mne pocit vděčnosti, zlatovosti, změn.
Vyprázdněné tělo
Zprůhlednění
Prostupnost otevřená větru a představám
ke mně přišla osobnost slimáka
ve slinách
vystupujících z úst
kůže se uvolnila
pocitu vlhkosti
a chuť prostupovala
svěží tráva
nohama jsem však
kořenil v hlíně
bez pohybu
MŠ 23 – 8
DAILY REPORTS
REPORT: DAY 1
21.8.2001
Po procitnutí vybičovat své tělo k výkonu. Soustřeďme se tedy na pocity našich chodidel,
vnímejme jednotlivé části tlapek až si plně uvědomíme náš pohyb po povrchu. Ulehčeme páteři
život, posaďmež pánev a zvedejme kolena. Že by už dosti pohybů aktivních? Tak dobrá, pojďme
se hýbat pomalu. Pomalu. Ještě pomaleji. Sed – leh za 10 minut. A což takhle se projít? Poj tedy
ke smutné ale nikoliv smutně! A na soutoku s Lužnicí se otočme o
360 ° za 15 minut. Pak projděme údolím smutné, po silnici kolem sgrafitovaných mohutných zdí
zámeckých. A pak dále podél náměstí zpět mezi zdi klášterní. A spát.
REPORT: DAY 2
22.8.2001
Question: Thinking about the confluence of the rivers Židova strouha and Lužnice,
describe one detail that comes to you.
Druhý den – chůze
1. Nakresli, prosím, nějaký bod nebe a zkus ho nějak určit ve vztahu k tobě (můžeš se
soustředit na jednu jedinou jeho informaci nebo popsat více jeho kvalit
2. Prosím, snaž se nejdetailněji popsat (nakreslit) vlití Židovy strouhy do Lužnice – soustřeď
se na jediný detail
3. Přemýšlej o vztahu: chůze a strach (sejít z cesty)
Kristýna
1. obrázek
2. obrázek
3. Chůze a strach_ často když chodím mám strach že si mohu něčím ublížit, že spadnu, že
na mě něco spadne, ale nikdy nemám strach že se ztratím. Ani v cizím prostředí protože
vím že někam dojít musím když půjdu stále jedním směrem
4. když jsme se brodili přes ž. strouhu, a já neviděla skrz vodu co tam je měla jsem obavu
z každého došlápnutí
Hanka
1.2..3. obrázky
Responses:
Tim: There was a fir tree growing up from the rock, ah, it was too exciting to look at! It’s roots
were very long, tall, there were several snails on it.
I was surprised-the colour of the roots were really almost red! I wanted to take a piece of
it(remember our collecting of interesting colours) but it was to hard to do it and snails were
brown-red on the red roots-perfect!
I like red colour.
Fergus: The decision to clean my feet knowing that I could put my boots on and not have to take
them off again. Using rock to clean the soles of my feet in dancing action. No more rivers to
cross. Or possibly a much bigger one but I was assured this would not arise. Along with this
knowledge was the realisation that we were nearly finished the walk.
(random text from W. B. Yeats, Ego Dominus Tacus)
Nedele 2
HIC:”On the grey sand beside the shallow stream
Under your old wind-beaten tower, where still
A lamp burns on beside the open book
That Michael Roberts left, you walk in the moon,
And
, though you have passed the best of life, still trace
Enthralled by the unconquerable delusion,
Magical shapes.”
ILLE: “By the left of an image
I call to my opposite, summon all
That I have handled least looked upon.”
HIC: “And I would find myself and not an image.”
ILLE: “This is our modern hope, and by its light
We have lit upon the gentle, sensitive mind
And lost the old nonchalance of the hand....”
(INVISIBLE)WALLPAPER WRITINGS
• Landscapes are: unpredictable; direct(3D); autonomous; multiple
• The earth is the only home I have
• Landscapes are oblivious to us, silent, motionless entities
• The water in the bottle would have reached here quicker if it were not in the bottle.
• About ‘drawing on the chest’ and ‘water and fog’: “to practice aesthetics as affirmative
play of conceptual experimentation and novelty and not as tribunal and judgement”
• Moving through the landscape, let the landscape move through you
• Landscape is here for us. Mother earth can heal body. We can speak with her, she is
inside voice. And Heavenly Father, he clean our mind, thinking...power of animals is
inside of us. We are childrens of them. Touch with tree/three, with flowers, with water,
with sky,with sun, with moon, wiht stars. Earth, Water, Air, Fire!
• ...we, the starving volunteers, the ones who go without, shoeless, mudded, bonded, veiled
• Personal Project Descriptions
Marcela: Basic is walk now and to see all what is now, sometimes to find some place,
watching sky. Time for to go in ž strouda. Start, go in the water.
Tim: Video-art: one person with closed eyes walks in a forrest from one tree to another just
touching it by a palm. Person is in white, blind in the forrest.
Salta: Dervish dance-catichan, meditation, performance dance(a collective one)with clay
statue
Fergus: exploration of standing still and emptying with different people, at different times
and in different places. Interested in this stillness as point of departure for dance. Will
develop dance performance.
Ena: truth, expression and movement
Emma: Being in space and time. Further investigation into body as landscape within greater
landscape. Memory and discovery.
Robert: In Nomine Domini
Radka: Observation, co-operation, interaction. A report
Kristyna: In the night make a sound in the corridors on some object. Concentrate on the
stubtle sound. One is player and others are listeners.
• Landscapes are best without bodies.
• Move to the city
• They are only for looking at.
• You mean bodies?
• I mean landscapes, but I am being rhetorical. Time to be clear, landscapes can not be
separeted from bodies so they are not ‘best’ without them. Once we look at them we are
in them. I think the space of a landscape is an attraction-we can project ourselves into
that space. Looking involves a physical feeling of some kind.
• Bodies are landscapes parasites.
• What is all this anti-body rhetoric? I gotta licence to be here. Bodies have a place to be
here, it is just a question of how they behave.
• Today I do not understand my body. When I want to move I do not know how. Body is
not moving, why? I do not want use moving which my body already know.
• What does it mean to ‘know’ a movement? Can you separate a movement from a body?
• ‘Knowing’ is awareness of a movements’ origin. Some movements/actions we know so
well like a step learnt in a class or a technique for falling to the floor. Other actions are
harder to recognise, like habitual movements, the tendency to emphasis one half of the
body. These are possibly more ‘owned’, personal movements but once named are known.
• Landscape/body/movement exist as ideas by which we limit ourselves. Is it possible to
see beyond these ideas? To find a deeper awarness? Or do we exist only within the
context of body in environment? A deception, a map, a path, a circle.
• My body is GREEN-Not. My body is YELLOW-Not. My body is RED-Yes-Not. My
body is beautiful-Yes-Yes. Many flowers is my body. My love is my body. My body is
trees and dew. My body is natural sky. Beautiful butterfly, butterfly is is is your future.
• You live in an unreal, ideal world. Can I join you?
REPORT: DAY 3
23.8.2001
Thursday 23rd.
Began training on stone steps that run down to the river . Conscious of the action of the
barefoot as it moves up and down, backwards and forwards. Walking down on all fours was
tiring. Mimicking the zigzag walk of a child was fun, his foot landing flat, the noise creating a
broken rhythm.
Everbody did the same exercise, each choosing their own step. Some walked backwards
past those walking forwards and forwards past backwards and over those under like Ena lying
on step. The locals payed little attention.
This was followed by an hour and a half of silent work- thirty minutes descending the
stairs, thirty minutes walking in the corridor with my head thrown back in conflict with the
ceiling. Strange feeling.
Descended the stairs slowly. At the top there was such a packed group. Contact was
inevitable. Interesting not putting all of your weight on a person but a little and waiting for
the response. Body remained still so long that I moved over him as part of the stair. On the
secod set movement was faster, more abandoned. Rolled onto Tim and he held weight for a
while before moving on as I slid onto vacant step.
In the refectory an hour away from the top of the stairs. Walking around the table of
objects from the gorge. Red mushroom gone black, rolled bark like flying fish. Tropical
seashore flowers are withering. Saddened by their demise. Pick up stem and hold it in front
of face, inside mouth , still limp , sharp tang of cut stem sours tongue. Move towards the
window. Flowers fall from mouth to shoulder. Chest held high in vain attempt to bare the
plant to the sun. Opening the window like taking the near dead out for a last walk in the air.
The body is the plant as it once was but in lowering the struggling chest the flower drops to
the ledge. Crumble, sickened, spit out window, stomach wrench, crush flowers beneath feet.
Spent the afternoon in water getting cold. Take a position two metres from river’s edge
and move slowly into water and swim blind.
Entering the water in silence hearing the splash of others tumbling out of their milimetres.
Want to enter the water slowly like a seal, head first, expelling air in the time it takes the body
to follow. Couldn’t. Entered paws first, hind legs, torso, head.
Partners in water holding each other afloat. A development of this was to take the head of a
person and send a wave through their spine, pulling the body through the water like a
fish.......was as if her skin was sliding off her body.
Later participants gave their opinions n the workshop and thoughts on how it might
develop. There was a wish to go further into exercises already performed. Radim felt the
balance was tipped in favour of physical work. There was less visual art than he anticipated.
Physical work can have a very strong impact particularly if a person has not done much
training previously. It is one reason why Radim felt as he did. His body was so tired that his
mind may have found it difficult to see anything else. In the evening people began to
consider personal projects.
Třetí den
23.8. 2001
Poludnie – múzeum keramiky, zámocká zahrada (papagáje, kozy, holuby, loskuták)
Terasa v kláštornej zahradě
Stojte uvoľnení, chodidlá rovnobežne vzdialené od seba na šírku ramien. Kolená nemajte
„zamknuté“, ale mierne pokrčené. Pevné brucho, voľná chrbtica. Dýchajte, nechajte dych
prechádzať svalmi a chodidlami. Postupne si uvedomujte jednotlivé svaly a pýtajte sa:
„potrebujem tento sval na státie?“ Ak nie, uvoľnite ho. Prejdite týtmo spôsobom všetky svaly od
chodidiel až po členky, lýtka, kolená (tu si dajte záležať), stehná, panvu, brucho, hrudník, chrbát,
ramená až po krk. Uvedomte si svaly na tvári a uvoľnite ich. V druhej rovine začnite
s vyprázdňovaním hlavy. Vypustite všetky myšlienky, mozog vyberte a odložte vedľa seba na
zem. Oči môžete mať otvorené alebo zavreté. Ak nad nečím rozmýšľate, vždy to bude vidieť ako
vyžarovanie, ako bzukot okolo hlavy. Váš postoj musí byť ako postoj kostry, zavesenej na lanku
z lebky.
Na vyprázdňovacie cvičenie nadväzuje cvičenie s predstavou zvieraťa. Po krátkom uvoľnení tela
a vyprázdneni mysle nechajte k sebe prísť zviera. Nevyberajte si zviera dopredu, nechajte nech sa
objaví, nech si vás samé vyberie. Predstavte si, že sa stávate týtmo zvieraťom. Pracujte s rôznymi
aspektami zvieraťa, ktoré k vam prišlo. Predstavte si, že mate jeho kožu. Vaše končetiny se menia
na končatiny tohoto zvieraťa. Myslite na jeho zvyky. Predstavte si, že žijete v jeho prostředí,
robte činnosti, aké robí aj to zviera. Ak to tak cítite, skúste sa pohybovať spôsobom, akým sa to
zviera pohybuje, zaujmite jeho postoj.
Večer
Tri dotyky s hlinou
Pravá ruka (u ľaváka ľavá) – prvotné uchopenie materiálu
Ľavá ruka (u ľaváka pravá) – dlhý stisk (cca. 5 minút) pretláčanie hliny cez prsty
Obe ruky – vtisknutie zážitku zo Židovy strouhy
..sviečky
… hrmot tanierov s hlinou na kameni
..zdielanie momentu, pre všetkých rovnakého, pre každého iného
čtvrtek 23. srpna 2001
ráno
cvičení v refektáři. Nit připevněná na podlaze, chůze poslepu, chodidlo za chodidlem. Nit drží
linii chůze mezi palcem a druhým prstem. Nohy vyhmatávají nit, těla hledají rovnováhu. Pro
pokročilejší niťochodce: hlava může napodobit jemný pohyb dýmu z voňavé tyčinky – vnitřní
představa
V dopoledních hodinách se uskutečnilo cvičení ve sklepních prostorách jihovýchodní strany
kláštera, kde byl v tomto století proražen otvor ve vnějším zdivu s průchodem do barokní
zahrady. Každý jsme našli své místo ve sklepení a pomalou chůzí zamířili za světlem směrem ke
vchodu do zahrady. Při vystoupení na malou terasu u vchodu nás zalil osvobozující pramen
světla.
Druhá část byla totožná s první obohacená o představu každého z nás ve svém srdci, vztahu
k lidem, které máme rádi.
Třetí část + představa nitra zemského, kde jsme se snad mohli minout se zvířaty a dotknout se
nitra zemského.
Po obědě práce na vlastních projektech.
Večer
Zadání. Vyber z rostlin, hub, kamenů ležících na stolech jeden předmět. Soustředěně pozoruj.
Pak na hruď polož papír a vytvoř kresbu věci. Hrot tužky neopouští papír. Snaha o vyjádření
energie. Umístění papíru na prsou nepoukazuje, není míněno v nějakém hlubokém významu. Je
to prostě docela dobré místo pro kresbu. Nezaměňovat tvorbu s meditací…
REPORT: DAY 6
26.8.2001
Neděle 26. 8.
Salta a Václav
Vstáváme před šestou, vyrážíme mlčky městem až na Bechyňský most. Rudý terč slunce proráží
mlhami v údolí, je velmi tiché, vnucuje klid, ráno k nám věci ještě přicházejí, pak už je musíme
hledat. Stojíme, vyprazdňujeme se, dovolujeme Slunci pronikat nás, stejně jako jsme to o den dřív
dovolili tmě.
Scházíme k jezeru. Bereme papír. Z loděk pozorujeme jemný protipohyb mlhy a vodní hladiny.
Stejnou rychlostí, jak pracují přírodní jevy táhneme tužkou, nezvedáme hrot. Daří se mi to , až ve
chvíli, kdy ponořím papír do vody a obkresluji dráhu částic plynoucích na hladině. Oklikou se
vracíme do kláštera, pomalu vstupujeme do vody, někteří plavou
Slunné dopoledne, zpěvy z kostela, úklid spodního prádla z Rajského dvora. Poklid před dalším
cvičením.
III
Jdeme na půdu. Konstrukce na komnatou opata vypadá jak Boží oko. Klenba kostela je klenbou
nebeskou, jejím rubem je však plastická mapa sopečného pohoří, která se nejvíc ze všeho podobá
podzemním krajinám, co vedou ke zlatému srdci Země. Co je dole, je jako to, co je nahoře.
Lezeme na zvoničku.
V tajné zahradě: výron vody je zavěšená plastika, člověk – jeho gesto – může být její součástí.
Dopadlá voda je kresba, Pollock se zbláznil.
Lijeme vodu na záda, na skály, stéká, říká něco o tvaru. Odpoledne spíme a připravujeme
projekty. Po časné večeři máme odcházet do Židovy strouhy.
Dál pokračuje Salta…..
REPORT: DAY 7
27.8.2001
Monday 27th.
All night hike. Lost group at the bottom of the hill. Reached the top and joined Marcela who was
happily wandering out the back of the pack. Walked backwards in silence admiring the stars in
sentences which neither person understood. Considering that we ought to keep together because
we may not know the way but she does know it. Wander on alone with the vaguest of directions
and reach a point where I am walking in I don’t know what direction from I don’t know what
place.
Bolting animal in the forest close to me as I move inside its territory. Must be a deer , such
forceful hooves. Strange no whistling. A lone deer.
Inside forest fall down sheer drop. Time to feel the distance before landing. Continue down slope
on all fours, feet first hands behind, arse dragging in the middle. Sleep by a tree until light at a
quarter to six. Get home by a quarter to seven along the road that I should have followed last
night. Vasclav sleeps in the hallway that night, raises his head as I enter and is gone by nine
o’clock. We eat breakfast at ten.
Monday through to Tuesday Sunrise.
Fog rolling across fields.
Fog floating upstream against river.
Fog in one ear and out the mouth on a cold morning.
His exhalation blankets the river.
Leg floating on water’s surface.
Elbow taking temperature.
Head and hair joined by thread of water.
Roll over on back.
Elbow taking temperature, water is warm to hand.
Looking across water surface beneath platform, small refuge.
Turning foot on river bed, retaining balance.
As if water is an amorphous body, feeling its skin, looking for permission,
for a way in.
Lowering body as if water is being poured around me, the level slowly rising.
Water on chin on mouth above lip and hold breath as face enters, cough, small stutter, again face
in water and push into centre of river, legs threading furiously beneath surface wishing that the
head is gently floating.
Swim in .
Fatigue.
Night journey- the body remembering
Recapturing the essence of last night’s experience. Beginning in the same formation as we had
been around the campfire and using imitation as an entry point into the memory of experience.
The task began leaving the warmth and light of the fire, removing clothes, entering water...
Letting important moments, sensations, feelings from the night reoccur in essential form.
INSIDE
Imitation Exercises led by Frank
1. write down five words thinking about last night
2. mirroring partner, sitting on the floor
3. opposing mirror: left arm follows left arm of partner
4. repeat the task standing, take into whole body
5. vocal imitation. Using the five written words, apply mirror task to voice.
6. interchange-both able to lead and follow
Could not stop laughing. Tried hard. Easier to work with Czec words, easier with somebody I do
not know. Working with Tim we moved into free association of words. He said “sleep”, I
repeated then said “forest” thinking of the previous night. Strange obssessive neurotic quality in
these fast repetition/responses allowing no time for the words to breathe. No sense, just
continuous words, images discarded and replaced. Over a time it could be interesting to see what
pattern and picture emerged.
7. imitating arms of partner with and without them physically infront of you
8. imitating whole body of partner physically capturing them, their mannerisms, way of
moving, again as they enter and exit space in front of you
Difficult to maintain the sense of closeness you feel when copying a body directly in front of
you. To keep not only the authenticity of them there, infront of you, but the unpredictable
edginess of movment when imitating another body.
Imitation Exercises led by Milos
1. in partners: connecting visual movement to feeling of drawing by observing a person
moving naturally and drawing the essence of this on paper without looking. No rules to
be applied
2. developed into person ‘moving’ imitating drawer’s own movement(from night journey)
3. then an object(from colours) was introduced into movement. Paper removed, now
drawing on ground, sensation through hands
Partnered with Radka whom I had not worked with all week. Imitated the body I had seen in
daily life. Later she said she recognised herself and did not like it. A very truthful response.
Reference to point 2: the difficultly was that we had not watched each other during the night
journey movement task. This left us in a position of having to make things up which is
uncharacteristic of this work.
Wide range of marks made in drawings. Slow vertical dropping line of Hanke standing
still at gorge inside Marcela’s body.
Projecting myself into another person’s experience by imagining what was in their head as they
passed me last night. Recalling moments where the screen is blank. I can only recall their physical
gesture but highlights emerge where emotions are clearly present, like Marcela diving in the warm
water at the confluence of the two rivers.
OUTSIDE
Imitation Exercises led by Frank
1. Observation and imitation continued outside focusing on movement of
surrounding(both immediate and distant) landscape. For example, one hand working
from a blade of grass, the other a branch of a tree across the river.
2. Continued investigation into other body parts; head, legs, hips
An interesting task which found the body exploring the minute and subtle movements of
trees, grass, insects, often ignored and putting a new emphasis on place within body in
landscape.
Imitation Exercises led by Milos
REPORT: DAY 8
28.8.2001
Úterý 28. srpna
Ráno 5.30 hod
Performance na molu u Lužnice. Fergus, Hanka a Ena. Připojili se Robert s Marcelou. Marcela
má na zádech batoh. Rozednívá se. Lidé bez pohybu. Jen kachny připlavaly ke břehu. Kachní
hlasy, mňoukání kočky. Pak pomalý pohyb. Zůstává Fergus, „tančí“ pohyb těla. Hanka
zaznamenává na papír. Studený ranní vzduch. Marcela odešla na vlak. Dobrý způsob, jak odejít,
poznamenal Frank.
Ema a zbylí ve sklepě
Zadání: hýbejte se mnou, s mým tělem přemístěte mně, vy jako skupina.
Kruh lidí okolo Emy. Váhání. Pak je Ema směrována, směřována, poponášena až na terasovitou
zahradu. V dřepu balancuje na hraně římsy a pak je stažená dolů. Bosé nohy na hlíně plné střepů.
Reakce:
Ema: zajímala mě interakce mezi těly
Radim: myslel jsem, že budeme tvarovat každý její krok, překvapilo mě, že se pohybovala sama.
Hanka: neměla jsem možnost to nějak ovlivnit, byla jsem jen pasivní divák, necítila jsem žádnou
možnost spolupráce. Zadání bylo komplikované.
Nástěnka :
Me ena - kdo jsem
Ena huna – jsem tady
„Země není-li to, co chceš
Neviditelné povstavá v nás.“
R.M. Rilke
Popis osobních projektů:
Hanka
Uchopení: ruka a předmět
Zajímá mě okamžik: 1. kdy se ruka chystající něco uchopit, k tomu přibližuje a poprvé se
toho dotkne
2. kdy se ruka chystající něco, co držela, odložit, toho pouští a opouští
to.
Text k obrázku: jak nahoře, tak dole.
Vaclav Cilek / Bohemiae Rosa – Bechyně
Zpráva hlavně pro mne
Klášter jako protihráč
Den po dni zapisuji dění na workshopu, abych nezapomněl a utřídil si myšlenky, jako nad
fotografiemi. Pár hodin před odjezdem z BR ve čtyři ráno v atmosféře R. zhroucení a ztráty
Ferguse je zřejmé, že klášter byl po celou dobu jak naším spojencem, tak i protihráčem, téměř
nepřítelem. Ráno na snídani je už tento jasný pocit jen romantickým výmyslem, ale řekl bych, že
my, co jsme v nočních obavách bděli, tušíme o tomto místě se “sametovými drápky” víc, než je
ve dne vidět. V jistém smyslu měl Robert pravdu, když mluvil o nebezpečném místě; nejvíc
nebezpečný je sebestředným, ale i jinak je těžko pochopitelná logika jeho reakcí. Píšu hned, jak
jsem přijel domů, dokud jsem plný tmy, lidí, kamenů, struktur.
Nejsilnější byl ten moment, když jsem stejným instinktivním způsobem, jakým jsme později
uchopili hlínu, (kaligrafický bod štětcem nebo vytváření osobního zastírajícího mýtu ?, anebo není
to nakonec hlína, která nutí k uchopení, mezihra obou ?), sáhl do života.
Pondělí –příjezd
Z Bechyňského mostu se otevře panorama města, které se zastavilo někde v 19. století.
Maloměstsky úchvatné. Pomalu se scházíme, díváme na sebe a vaříme čaj. Je nás celkem 15.
Štíhlá tanečnice Salta a paramilitantní Kim z Kazachstánu, Fergus z Irska, Ema z Austrálie, Češi a
Slováci. Usměvaví Frank van de Ven a Miloš Šejn, pochopitelně. Setmělo se, ambity ztmavly.
Hvízdáme na sebe z různých koutů, zvuk se tříští o sklípkovou klenbu, prostupuje prostorem.
Beru tibetskou mísu, na dně trochu vody, procházím ambity, ale na jednom místě se mi vždycky
zježí chlupy jako psovi.
A tak si vymyslím ducha-ochránce, je to starší muž, který umí být příjemný i hrozivý, hledám pro
něj jméno a napadá mne ABION. Tuším v pozadí křížové výpravy, ale pak když uvidím hrozivé
renesanční náhrobky rytířů a dozvím se o tureckém tažení Petra Voka, tak změním názor a
myslím na Lepanto. To místo leží v rohu ambitů u vchodu do kostela, Kristýna zde často sedává
a já si říkám, s kým asi hovoří. To platí i o nás, někde sedáváme, ale víme komu v usebrání
nasloucháme ?, zda světcům nebo krvavým historiím ? Tyhle věci se jinak žijí o půlnoci a jinak
čtou ve dne. Ráno se ptám Honzy na Abiona, kývá hlavou, říká, že se ho někteří kolegové bojí,
nemá rád, když lidé z kláštera jen berou, měli by obnovovat. Začíná mne to zajímat, ale pak
přijdou důležitější věci jako jsou třeba barvy, a já se té duchařské historie docela ochotně vzdám.
Žijeme v celách, je nás asi tolik kolik bývalo minoritů, jíme v zimním refektáři, kde oni jedli
většinu roku. Chodíme ambity a možná hovoříme na podobná témata, jako oni, kdyby tu žili.
Úterý – očekávání
Začínáme úklidem místností, sžíváme se s refektářem, s jídlem, se sebou navzájem. Hovoříme
šeptem. Očekáváme. Nejprve hodinu chodíme, pak skáčeme, pak mně chytne křeč a jsem po celý
den vyřízený.
Základy chůze:
1. Šlapka cítí třemi částmi.
2. Koleno vede pohyb.
3. Osa nohy prochází třetím prstem.
4. Pevný žaludek, volnější záda.
Pak děláme krátké a dlouhé kroky, smíšené, různou rychlostí, dozadu. Osa těla je zavěšená na
strop. Píšu a dívám se z okna. Lužnice je žlutá jako z Číny, na několika místech bylo velké
krupobití. Belhám se pro plastický obvaz (pomohl).
Odpoledne jdeme podél řeky, zastavíme se na louce v řadě za sebou. Pomalu se 15 minut
otáčíme, díváme se ve vodorovné úrovni před sebe (Miloš má i cvičení, kdy pohled klouže po
obzoru). Krajina do nás začíná vstupovat. Pozdní reflexe: míra sžití s krajinou je nakonec obrovská,
začíná to panoramatickým pohledem, ale pak se přechází k detailům jako jsou sběry, brody, vše doprovázené
pomalým pohybem. A pak to chce normálně turisticky poznávat.
Navečer v kostele: jsou tři prostory v jednom – gotický, renesančně sklípkový a barokní kaple.
Dvě madony, gotická freska, barokní líčení zázraků a přízraků. V gotické části jde o mystérium,
v dvojlodí o vysvětlení mystéria, v baroku o světlo. Dvojlodí: God as Great Preacher (freska
Kazatele u minoritů v Jindřichově Hradci). Opět myslím na A. Camuse, který se stavil u
českobudějovických dominikánů, nejčistší je možná třeboňský konvent. Všude jsou fresky, je to
celé jihočeské souhvězdí, není to jeden izolovaný klášter.
Večer prohlížíme Milošovo CD s Thoreau-em, úžasná práce. Prý je podobně zpracován i
Shakespeare.
Středa – On the road
Autobusem jedeme do Týna nad Vltavou a pak se prodíráme na soutok s Lužnicí, příjemné
místo, stojí zde malá kaplička, památné místo vorařů. (obrázek místa je v Ottových Čechách, str.
131, díl Vltava, rovněž v Čákově Vltavě, další zdroj je Chalupného “Vltava”). Popravili tady
loupežníka, v okolí je několik hradišť, přímo na soutoku je osada starší doby bronzové, což je
v tomto kraji hodně neobvyklé.
Cvičení: dva lidé sedí proti sobě, jeden je vůdce, opakují si navzájem pohyby. Nemám partnera,
tak zkouším totéž u trávy klátící se ve větru. Pak se role proměňují, cvičení funguje zrcadlově, co
dělá jeden pravou rukou, dělá druhý levou.
Dívám se na řeku, myslím na vory.
Jdeme lesem ke Kolodějům, grafitové ložisko má ležet v příkré stráni západního břehu. Dlouhá,
pozvolná chůze pozpátku. Obědváme v lese pokrytém lišejníky, přestože hodně pršelo je ranker
v hloubce 7 cm tak suchý, že se dá zapálit sirkou a doutná. Druhá strana je rychlý odvod vody
z krajiny a náhlý nástup povodní.
Scházíme k Židově strouze, podmáčený les s mechovými zahrádkami a fialovými pavučinci.
Sbíráme přírodní objekty, nahoře na parovině jsou kusy železivců, na Soběslavsku polohy až 50
cm. Dá se z nich udělá docela pěkné barvivo.
Židova strouha: velmi krásná, údolí se postupně zařezává, velké žluté lišejníky na skalách, nahoře
fialový vřes. Brodíme se možná patnáckrát, až toho máme všichni dost, ale kupodivu
vyhmatávání kamenů v kalném potoce příznivě stimuluje a prokrvuje spodní páteř.
I. profil: čerstvá útrž v nivě: do 40 cm našedlé nivní půdy, ale hlouběji do 3,2m střídání
hnědých písčitých a nahnědlých jílovitých partií, erozni a kumulační eventy, třikrát
změna na močál (gyttja), holocenní niva má dvě terasy.
II. Profil: svahoviny, profil 2-3m vysoký, 20m dlouhý, nediferencované sutě vyplněné
obvyklou hnědou-žlutou matrix, místy nasedá na rostlou skálu.
Několik převisů, zejména při ústí obrovský převis – cca 20m dlouhý, až 8m hluboký a ve
střední části asi 6m vysoký, v subhorizontálních migmatitech, je evidentní, že tyto převisy
vznikly boční erozí (vrátit se a nakreslit, ploché balvany u ústí jsou ideální pro rybařící
mezolitiky jako v Pekle).
Cvičení: 10 minut pozorovat asi půl čtverečního metru. Velmi hladoví a dobrým způsobem
unavení dorážíme do kláštera. Večer instalujeme přírodní objekty, které se staly La
Tourovými hybridy, nádherné.
Večer hovoříme na břehu o hermetismu a pozorujeme, jak měsíc pod zámkem proráží
větvemi stromů; katovna a mlýn, přesně ten primitivní romantismus, jaký mám rád. Dalo by
se napsat víc, ale nedá se. Jak byli ti staří opatrní! Jako když v zimě přecházíme zamrzlou řeku.
Čtvrtek- barvy
Ráno se protahujeme, ale pak se jdu podívat do zámku. Loskuták na nádvoří mňouká jako
kočka. Je tu síň s pískovcovým kmenem (16. století), hodovní síň s politicko-žurnalistickými
freskami královských soudů (fuj), na nádvoří na vás míří zelený lučištník, ať se člověk hne,
kam chce. V ložnici Petra Voka jsou štuky se symboly manýristicko-hermetickými včetně
hlubokého obrazu lidských hnátů, ze kterých vyrůstá obilí. Vzpomenu si na klášter, že tohle
by mohl být jeho obraz. Teprve později při prohlížení dokumentace zjišťuji, že na Rajském
dvoře byl hřbitov se 16ti hroby a že jabloňka vyrůstá z nich.
Potom nádherné manipulační cvičení, které blahodárně cítím ještě několik hodin. Cvičení je
také o čtení jiného těla, o poznání svého těla skrze cizí reakce. Pak přinášíme stoly
s přírodními objekty. Máme intuitivně reagovat na barvy, bez přemýšlení, jedna věc je barvu
vidět, jiná věc je ji pojmenovat. Pojmenování to už je zúžení a abstrakce, při čtení seznamu
barev se nám otevírá i jazyk.
BARVY: chvilkové podezření, že barvy vlastně nevidím, že mi stačí určit, na co se dívám a
pak že už barvu k životu nepotřebuji, že splnila účel poznání a pojmenování předmětu.
Připravuji si okr z drcených železivců, vracím se ke stolům, neumím pojmenovat barvy a tak
k péru lesního ptáka napíšu “silence”, k houbě napíšu “secret life”, ale ten je fialový; tím
žlutou houbu měním na fialovou barvu.
Oběd, projdeme Keramické muzeum, poslechneme si papoušky v zahradě a vracíme se do
kláštera. Abion pozapomenut.
I. Cvičení: Skeleton standing, stojíme deset minut, pozorujeme se navzájem, nejprve se
uvolníme, pak se zbavíme těla a taky mysli. Je to pěkné cvičení, Fergus si je zamiloval,
dá se cvičit ve dvojici, mění se atmosféra, Frank tomu říká imploze. Nadává nám, že
si nevšímáme, jak se lidé vyprazdňují.
II. Cvičení: jsme vyprázdnění, čekáme až se objeví či přijde zvíře, pak je můžeme pomalu
napodobovat. Objeví se mi včelí roj, překotně se organizuje, bzučí, najdu jeho střed,
kde se domlouvá, pohyb dovnitř, ale nejprve je nutné stát se mužem ve vejci, rozbít
ho a odhodit. Vysílám včely do světa, vracejí se. Pocit velké vděčnosti, zlatavosti,
změn. Druh modlitby.
Pak přišla bouřka, přívalový déšť a půdní eroze, Lužnice je opět čínská. Dlouhá večeře, silné
zakončení dne. Každý dostal talíř s hlínou, našel si míst v ambitech a udělal tři plastiky:
• Pravou rukou silně zmáčkl, moment uchopení-pochopení, jako první dotyk štětce
v kaligrafii
• Pomalé protékání (5 minut) skrze prsty levé ruky, interface člověka a hlíny.
• Hlína mezi dlaněmi, pomalu ji stisknout naplocho a tento stisk představuje přírodu
včerejšího dne.
Tmavé ambity, svíčky, bledé tváře za okny Rajského dvora, oči kajícnic litujících
neznámých pochybení a nevyužitých mocností. Zeyerovo Toledo.
Večer dlouhá procházka noční Bechyní, mlha a stromy, hospodský šraml, plynoucí řeka,
pak půlnoční sezení v rohu u Abiona, v noci nemohu spát, mnohokrát hledám ztracený
klíč od kláštera napůl přesvědčený, že právě tímto způsobem duchové žertují a věci se
zjevují. Ráno jsem klíč nalezl v dobře prohlédnuté kapse, objevil se jak Seifertovy zlaťáky.
Pátek – schody
Ranní cvičení na Bechyňských schodech, každý má mít pocit, že se pěkně rozhýbal na
schodech, že si to užil. Různým způsobem chodíme nahoru a dolů.
Pak klášterní schody. Masa těl se pomalu valí po schodech, někdo jde, jiní se převalují,
trojí (nevyřčený) kontakt – s tělem, s ostatními lidmi, s materiálem. Obrazově velmi silné.
Pak chodíme půl hodiny po ambitech. Ležím na studni.
Další cvičení: vybereme si objekt, dlouho pozorujeme a putujeme po něm (půl hodiny,
lísková trojice).
Odpoledne jdeme podél řeky, která je velmi krásná, je tady skalní hřib, další erozní převis,
skaliska. Posadíme se blízko břehu, poslepu se svezeme do řeky, slepě 20 minut plaveme.
Vezmeme partnera pod hlavou a pod zády, nadlehčujeme jej, aby si mohl uvolnit páteř.
Pak vezmeme partnera za hlavu a vozíme ho po řece (uvolnění krční páteře). Je jako ryba,
výskáme, ale Frank nás ztišuje.
Na skalisku hovoříme o místu a o kurzu, nic jsem si nezapsal, pocit rozladění. Rozmluvy
a zpětné vazby. S Frankem a Milošem na pivu.
Secesně symbolistní večer u řeky. Na dřevěném molu se tísní kachny.
Tady je těžké něco dodat. Abion- nezájem. Saltin poltergajst je dřevěná střecha, která
v denním horku pracuje.
Sobota – sklep
Babičky od kostela shánějí konévku a pomlouvají spodní prádlo sušící se na rajském dvoře.
Snídáme a pak chodíme po niti natažené na podlaze. Rozehříváme se. Jednoduchá cvičení jsou
lepší, jako písmena abecedy, všechno z nich jde sestavit.
Jedno cvičení: krátké krůčky, kýveme hlavou, pomalu, stále víc, pohyb se přenáší na páteř a podél
ní stále níž.
Jiné cvičení: dřepneme si, hýbeme kostrčí, stále víc a nahoru, rozkýváváme páteř odzdola nahoru.
Rotujeme stále víc, skvělá manipulace s páteří.
Sklepní cvičení (příliš mnoho a příliš komplikovaná):
• To nejlepší bylo to první: vzadu ve tmě ve sklepě, najdeme fyzické těžiště, stáhneme se
dovnitř, vyjdeme pomalu na terásku do slunce, hluboký výdech, objetí krajiny.
• Pak najdeme makom, místo v srdci, střed v něm paprsky vztahů, uděláme totéž. Frank
správně říká, že už nebylo nutné někam chodit.
• Pak projdeme přátelskou tmou (barva), do nepřátelské tmy (barva) a propadneme se
k zlatému srdci Země. Nikdo se tam nedostal. Špatné zážitky nepřátelské tmy.
Hovor o Platonově mýtu jeskyně, jaký to obraz, jací to vězňové ! Divné věci mi tu vyprávíš….
Odpoledne je diskuze k projektům: Frank říká, že projekt by měl vycházet ze skupiny, může být
individuální, ale měl by s pak vracet a obohacovat všechny. Jinak je možné to zadat majlem.
Frank se podivuhodným způsobem vztahuje ke skupině, mnohá zdánlivě úplně individualistická
cvičení mají najednou jiný dopad, když nás je víc, děláme sami a přeci ve skupině.
Večer: kresba s Milošem, dlouhé pozorování objektu (10 minut), pak papír na prsa, nedívat se na
něj a kreslit jedním tahem. Může se u toho ležet, sedět, chodit.
Večerní výprava na soutok. Hovor o dlouhodobé zápůjčce do NG (schválně nejasný záznam).
Neděle – půda
Brzy ráno východ Slunce na Bechyňském mostu, sestupujeme dolů k jezu, kreslíme bez dívání
kontinuální čáru protipohybu hladiny a ranní mlhy. Ruka se pohybuje stejně rychle jako přírodní
jev. Nejde mi to.
Pak ponořím papír do vody a obkresluji čáru plovoucích předmětů, to už je lepší, vyprázdnění od
lidských forem.
Tim hledá hady, my se koupeme v ranní řece.
Tady je zápis neúplný, obsáhlejší popis jsem dal Milošovi.
Jdeme na půdu, sklípková klenba je na rubu jako sopečná krajina, jako místo podzemního
bloudění, je to ideální místo na četbu Danta. Obrácená strana nebes je podsvětím.
Stručné povídání o zahradách.
Terasa: voda vylitá do vzduchu je zavěšená plastika, po dopadu na zem to je kresba, Pollock se
zbláznil.
Stane se mi zvláštní věc: zády se opřu o skálu a rozmáčknu slimáka. Na tričku mám dva krásné
pruhy – jeden šedý lesknoucí se slídou, velmi krásný; Druhý oranžovožlutý se zelenými
nepravidelnými okraji. Obě skvrny mají výraznou “šejnovskou” poetikou, je to zatím nejblíž, jak
jsem se k ní dostal. Nevědomky a zády se dobře kreslí, ale vědomí hlavy není nikdy tak
vyprázdněné a ruka vždy poslouchá výtvarná schémata. Tohle mi otevřelo oči, jak těžká a dlouhá
cesta vede k této kosárkovské (máchovské) linii krajinomalby. Jinak zjevně pro ostatní to musí
náhodně rozsedlý slimejš.
Odpoledne projekty, překlady, hovory, odpočinek, cesta na autobusové nádraží.
Noc z neděle na pondělí
Jsem již hodně unavený, spánku nebylo víc jak tři hodiny a byl třikrát přerušený, pokusím se o
zápis. Okolo osmé večer vyrážíme k Židově strouze, polem a lesy, necestou. Sedíme na můstku
přes rokli. Krásné, tiché místo, mám pocit nebezpečí a nepřátelství, to nemám často. R. se
rozpláče, zlomí, musí se vrátit.
Pokračujeme za téměř úplné tmy roklí, pomalu, brodíme se, vracíme se, měsíc ještě svítí, všude
jsou svítící brouci, nějaká žoužel, velmi skřítkovské. Nalezneme převis, s potížemi rozděláme
oheň. Frank mne vyzve k rybímu cvičení. Hovořím o stvořitelském mýtu, o rozdělení vod, o tom,
jak mi archeologové přinesli plastiku ryby z Českého ráje, pak cvičíme:
• Sedíme blízko vody, ale před námi je oheň a nad námi skála
• Dýcháme špičkou nosu, sem, tam, vzduch prosycuje, nejsme oddělení od okolí
• Vzduch se stává temnou, vlažnou původní “vodou”, vyplňujeme svět, víří v ní barevné
bubliny, světélka budoucích tvarů
• Změnili jsme se v rybu, v lososa, kloužeme vodou, velká radost z pohybu, klesáme níž a
níž, plujeme dolů temnotou, kolem nás se pohybují nějaké obrovské tvary, nemáme
strach
• Blížíme se ke dnu, stříbřitý písek, nejasné světlo, na dně je studna poznání a kolem ní
roste devět lísek, pijeme vodu ze studny, ale nestaráme se o poznání, jíme ořechy
• Pak míříme studnou stále dolů, voda je řidší, jsme mezi hvězdami
• Mrskáme se mezi hvězdami, radostně v čistém prostoru
• Doplujeme na kraj vesmíru, to je vodní hladina, vystrčíme čumáček
• Vidíme lidi pod převisem, jak sedí kolem ohně, náš dech splývá s jejich
• Cítíme půdu pod nohami, víme o kamenné stropu nad námi, cítíme kouř ohně, slyšíme
zurčení vod
• Víme, že máme opatrovat v sobě hvězdy, víme, že se máme starat o monstra v nás,
otevíráme oči, pomalu vstáváme.
Frank říká, běžte do lesa k vodě, seďte pět minut, rozkoukejte, svlečte se do naha, pomalu se
pohybujte, vstupte do vody, dělejte, co chcete. Nezapomeňte, kde jste nechali šaty. Pak
zahvízdám. Mám halucinaci, slyším, jak mne volá Kristýna dětským hlasem.
V lese narazím na bezradného, nahého Ferguse, který místo šatů našel kopřivy. Mám baterku,
najdu šaty. Zvláštností tohoto cvičení je to, že je individuálně-kolektivní.
Sedíme u ohně, pijeme jednu homeopatickou sedmičku vína na 14 lidí. Jdeme dolů roklí až k ústí,
opět mám pocit nebezpečí, cítím vodníka. Nejdu do vody. Skupina v úplné tmě prochází vodou,
až narazí na Lužnici, veselý smích. Dvě ráno, postupná, spíš tichá cesta domů.
V klášteře je zhroucený Radim, špatně mluví, špatně chodí. Frank s ním mluví, hladí jej po
zádech, Radka si jej bere na starost. Objevuje se Marcela, ale Fergus se ztratil. Jsme 22 hodin na
nohou, máme dva problémy, klášter mlčí a napětí houstne, víme to a tak mu nedovolíme ovládat.
Chvilkové hovory – s Frankem, …..Milošem, Marcelou,… s Radkou, vím, co chci říct, říkám to a
mám starost.
Miloš a Marcela jedou hledat Ferguse, Radka opatruje Radima, já pes s pochodní v hubě ležím u
vrat otevřeného kláštera, spím a čekám. Fortna.
Miloš se objevuje v pět, Fergus po šesté – Thanks God ! – Dáša s nákupem před osmou.
Vstávám a jdu na vlak. Bez souvislostí a předtuch se mi v okamžiku, kdy opouštím klášter v mysli
objevují Sádího verše:
Máš život rád,
Já ale řeknu ti,
Ta šňůra perel na krku
Jednou tě zaškrtí.
Myslím, že mi je vnuknul Klášter na rozloučenou, aby mne rozhodil. Prevíte, příště si na Tebe
dám větší pozor ! (anebo půjdu na mši, mrchožroute)
Happy end v rámci dosavadních možností
Z Tábora volám domů Elišce. Zmateně mi vypráví, že nám vykradli chalupu a odvezli úplně
všechno včetně knih a obrázků. Měl jsem tam skoro 2000 celý život sbíraných a tříděných svazků,
Rilkeho dílo, raného Nezvala, Holana, Francise Jammese, mnoho milovaných knih. Cítím to jako
logiku, jako pokračování workshopu, říkám si, takže nebudu moucha-intelektuál chycená
v marmeládě písmenek. Tento rok to už je další malá smrt toho, čím jsem býval. Poslední
podobný šok přišel před týdnem.
Pochmurná spokojenost – kolik krásných knih se dostane mezi lidi.
Ale také osvobozování se a úleva (píšu ve vlaku). Stejně teď myslím na lidi a živly víc než na
písmena. Přeci jen stisk šňůry perel na krku trochu povolil.
Večer přichází lítost, listuji knihami v mé paměti – Kafka, Hrabal s věnováním, knihy s Šímovými
a dalšími ilustracemi, mnoho básní a dobře vybraných, skoro celý Holub, Vrchlický, máchovská
knihovna. Rozbolavělý volám dědečkovi, jestli něco nezůstalo. Ukazuje se, že knihovna je
netknutá, že vykradli zahradní altán, škodu odhaduji asi na tři koruny.
Tenhle smysl pro humor u života oceňuji. Po posledních dvou týdnech už nemohu být stejný.
Přílohy:
Dervišské techniky podle Saltanat:
• Iškala-mabudala, iškala je srdeční zvuk, říká to muž i žena, ale muž častěji odpovídá
mabudala
• Sedí dva proti sobě a mluví k sobě neexistujícím jazykem, provokují se, zvyšují hlas, křičí
• Sedí dva proti sobě, silou se uklánějí, říkají saláma alejkum, házá hlavou na zem
• Drží se za ruce, udělají kolo, tančí, přitom políbí svoji ruku a pak cizí
Citát z W.B. Yeatse:
Už to po sobě nečtu, je večer 27. srpna, jdu spát, dům je rozpálený, snad přijde bouřka. Kocour
shodil květináč s modrou glazurou.